Martina Staňková – The Web In Which I Exist / KC Vozovna Praha 3 / vernisáž 15.3. 2024

Plátna jako seismické záznamy – krajiny sopek a erupcí, minulosti, křehkých nálad, silných emocí. Vlny, křivky, chvění, přenášející se vibrace. Tenké linie vyvěrají u konkrétních motivů a dále rostou, transformují se, požírají, narážejí do sebe, pohlcují se, až se na dalším místě stávají součástí jiného obrazu. Z jednoho bodu se narodí a jejich život se nese skrz plátno jako ozvěna, tichá pošta, šepot mezi květinami a koňmi, mezi vánočními stromy a růžemi s ostny, mezi písmeny a ornamentem. Tichá pošta toho, co včera bylo bytostně důležité, doznívající ve tvarech, jež to získalo dnes.

Otázka času, plynutí, ulpívání je přímo obsažená v procesu tvorby, tedy ve zdánlivě lehkomyslném a hravém, současně ovšem umíněném a urputném opakování. Znovu obkreslované tvary jsou jako další usazené geologické vrstvy, další utkaná příze, další letokruhy. Zčásti předvídatelné, trochu překvapivé. V jejich jádrech jsou skryté a zároveň životně pulzující motivy coby jakési orientační, záchytné body každodenního pobývání ve světě. Ve své metaforické zkratce jako by propojovaly zásadní momenty, a utvářely tak pro danou chvíli jakési horizonty autorčiny krajiny. Trvalost a univerzálnost těchto konstant je však konfrontována s křehkostí chvění a nestálostí emocí i světa, a dotýká se tak těkavé dočasnosti.

V autorčině tvorbě často využívané motivy květin, stromů, uzounkých postav či matky s dítětem jsou zde doplněny méně známými aktéry – kteří však často nepřicházejí zničehonic, nýbrž se k autorce vracejí po delší době své umělecké nepřítomnosti – jako jsou postavy koníků nebo lidské rty. V této organické spleti jsou pak zavěšena i slova, kterých může být paradoxně nelehké si povšimnout hned zezačátku. Výsadní pozice těchto několika málo vybraných, do angličtiny přeložených slov na ně přesto klade téměř až existenciální důraz. Určité části této přehnané důležitosti jsou však zbavena svým zveličením, rozvibrováním a vpletením do okolní plochy. Jejich zářivá působnost tak zůstává neumenšena, avšak hrozící tíhu patosu zde subverzivně odlehčuje znejistění, rozostření jejich okrajů – rozmělňující tak jejich veledůležitost, ne však už bytostné a opravdové propojení s ostatními prvky a aktéry.

Plocha obrazů jako by srůstala z několika částí, různou měrou kontrastních a odlišných, či naopak. Barevná podmalba určuje vyznění jednotlivých plánů na obraze, organicky k sobě přirostlých, neplánovaně, nesymetricky, negeometricky, nepravidelně. Těžko tedy sice hledat jako v dřívější autorčině tvorbě soudržné tvary a objemy jasných, jednolitých barev, stejně jako princip kontrastu celistvého pozadí a z něj vystupujícího rostlinstva – obrazy si ovšem zachovávají výraznou barevnost, zesílenou jasným členěním a ohraničením jednotlivých plánů. I ona geometrie je tak vlastně přítomná, jen v jakési své dionýské poloze – v divokém množení vzorů a násobení motivů, nezahanbeném zaplňování všech skulin, prorůstání barevnými podmalbami. Plátna se částečně proměňují ve výšivku, v tapisérii, a i přes všechnu hrubozrnnou práci s barvou, jež je nanášená po vrstvách a rozrývána druhou stranou štětce, zůstává neméně podstatným prvkem téměř až ornamentální dořečení výsostně kresebného přístupu, který je v jinak malířské tvorbě Martiny Staňkové něčím zcela novým.

Anna Šímová

Anna Šímová  je absolventkou oboru Dějiny umění na FF UK a v současné době studentkou oboru Antropologie na FHS UK.