Tomáš Císařovský: Náboženství je skvělý nápad

Není mnoho témat, které jsou pro současné umění takřka neřešitelná a to tak, že se obezřetný člověk až poleká. Soudobé zobrazení Ježíše Krista a jeho příběhu evidentně vyčnívá. Vždyť poslední období, které bylo tomuto kruciálnímu tématu nakloněno, souviselo s otřesy dvacátého století, v situacích, kdy lidstvo ztrácelo veškerou víru. Z evropských malířů za všechny vzpomeňme Emila Noldeho, z českých umělců Františka Bílka, Jana Zrzavého, Alena Diviše nebo Bohuslava Reynka. V dílech těchto autorů zaznívá někdy více razantně, jindy tišeji tázání „Pane, jsi tu vůbec ještě s námi?“  Zároveň a také později, během druhé poloviny dvacátého století vzniká velké množství děl s religiózními náměty, které se snaží spojit těžko spojitelné. Moderní liberální formu s tradičním konzervativním obsahem. Až na nemnohé výjimky /Mikoláš Medek/ se jedná o poněkud rozpačité snahy, kterých jsou plné moderní kostely a také Vatikánské sbírky. Soudobé umění, dotkne-li se vůbec těchto otázek, volí raději převážně blazeovanou strategii vtipu, jako třeba Maurizio Cattelan se svojí „Ukřižovanou ženou“, nebo „Papežem zasaženým meteoritem“.

     Martina Staňková na to jde naštěstí jinak. Vyzbrojena silným duchovním zázemím a zároveň mocným malířským instinktem, vchází do tradicí obsazeného prostoru středem, přímo a přesto obezřetně. A navíc žensky chytře. Aby mohla znovu uvést na scénu korpus Krista a jeho věčný příběh, musela jeho zbídačenou tělesnost proměnit v odhmotněnou květnatou bytost. A navíc i Ježíšův mučený korpus radikálně posunout směrem ke znaku zjednodušené lidské postavy, prchající a neukotvené, podobně jako z jiných, nereligiózních důvodů, kdysi učinil Keith Haring. Tím, že Martina přetavuje tíživou tělesnost trpícího Kristova těla v rostlinný stonek, vrací se obloukem přes církevní dogmata k mystickým zdrojům prvotního křesťanství, které mimo jiné stavělo i na proměnách, jak je známe z antického umění. Květy a vegetace vůbec, vnášejí do řeči umění čistou krásu, křehkost a omamnost, ale také jak autorka správně zdůrazňuje i otázku časovosti, vanitas. Zároveň i obrazový prostor, který vytváří stylizovanému zobrazení Krista potřebné zázemí je zabydlen květy, které nesou kompoziční prvky a vytvářejí individuální prostředí pro jednotlivé výjevy. Tato volba pak působí zcela organicky, vždyť florální atributy prokvétají skrz dvě tisíciletí naší křesťanské kultury, od girland v pozadí nejúžasnějších obrazů gotických a ranně renesančních mistrů až po prostý a stále živý zvyk, pokládat luční květiny ke křížkům na mezích.

      Samotné malířské ladění cyklu sestupuje od meditativně potemnělých barokních pašijí, jakoby proti času až k oslnivě barevné intenzitě ranně křesťanských mozaik, jak je známe třeba z Ravenny. Projev Martinina naturelu je při práci s barvou velkorysý, přesně cítěný, sumární a přesto neváhá je-li třeba dotknout se detailu. Nemám kritických výhrad, snad jen a to velmi opatrně, jelikož vycházím ze svého individuálního postoje, si dovolím jednu poznámku. Možná stálo za to ještě trochu víc promýšlet řadu obrazů jako celek, v jeho vnitřním příběhu, podobně jako staří mistři artikulovali pašijové cykly. Ale asi by si tím Martina ubrala chuť a kuráž na svůj přetěžký zápas. Naštěstí jí byl nablízku smysl pro humor, který ji byl užitečným spojencem. Ostatně, velký britský katolický spisovatel Chesterton kdysi pronesl: „Náboženství je skvělý nápad, škoda, že to nikdo nevyzkoušel“.

/Z oponentského posudku/