SPZ je malá galerie. Také výstavy v ní jsou malé, i když toto konstatování nemá nic vypovědět o jejich významu. Výstava Martiny Staňkové v SPZ je ovšem takové „téměř nic“. Umělec a jeho ateliér. Samozřejmě, jde o téma, o němž se píší knihy. Naštěstí ale může zůstat „téměř ničím“, věnuje-li se mu adekvátní pozornost.

Pro to, čím malby Martiny Staňkové vynikají, lze spatřit paralelu v její biografii. Stačí uvést dvě data. Narodila se v roce 1974 a letos byla přijata ke studiu na pražské VŠUP. Při srovnání s životopisy většiny jejích generačně blízkých umělců je hned zřejmé, že u ní je cosi obráceně. Na prahu standardní umělecké dráhy stojí jako dospělá. Začíná jako zralá. A právě zralost a začátečnictví se v jejích obrazech sešly ve správném poměru.

„Téměř nic“ na této výstavě je dáno tím, že téma uměleckého ateliéru na těchto obrazech k sobě neváže více narativních obsahů než zahleděného malířského studia studia. O jejích kresbách a malbách sice nemůžeme říct, že jsou skutečnými studijními kresbami a malbami, je-li ale studijní kresba či malba víc než replikováním vizuálních šablon, je-li něčím formativní pro osobnost umělce i jeho práci, pak díky potenciálu ohledávání reality skrze její vizuální (malířskou) transcendenci. Malby Martiny Staňkové tyto kvality mají. Jsou to dobré obrazy, neboť na nich rozpoznáváme proces hledání a uchopování reality, k jehož započetí autorka nepotřebuje víc než pohled na židli, na sochařský stojan, výhled z okna, nebo výskyt spolužáka Petra. Ateliér, natož ten školní, není „téměř ničím“ – vlastně je pouze nejbližším okolím, ve kterém tyto procesy lze zahájit. Zpětně jsou ale právě takové obrazy (i s aspektem jisté nehotovosti a obrazně řečeno „studijnosti“) vedou naši pozornost k iniciačním procesům, jež se v ateliérech odehrávají.      

Všechno je zatím. Martina Staňková se brzy něčemu přiučí. A uvidíme, co to bude. Byla by však škoda neudělat jí výstavu ve fázi, kdy se v jejích obrazech projevuje jistota i nejistota, či směs autorské individuace a vnější inspirovanosti. Bezprostředně vnímáme, že na ni mohl působit Matisse nebo Léger. S Picassem se přitom vtipně vyrovnávala ve starších kolážích. Také česká jména patří k jejímu rodokmenu. V jejím kolorismu rozpoznáváme vliv jejího učitele z pražské Scholastiky Roberta Šalandy a nepřímo tak i jeho učitele Jiřího Sopka.

Jiří Ptáček

Galerie SPZ (46)