A kdopak to přichází na scénu? Zřejmě nějaký lidový umělec. A koho si to vede s sebou? Toho uznávaného malíře z velkého města? Nevšední dvojice! Oba se mají očividně rádi, protože našli společnou řeč a shodnou se v podstatných otázkách.           
Hierarchie lidské tvořivosti má své nižší i vyšší sféry, pane kolego, nikdo by se však proto neměl posmívat našemu věrnému přátelství. Proboha to ne, to by bylo příliš kruté. Na druhou stranu, nerad vám to připomínám, jisté rozdíly tu mezi námi jsou.      
Rázovitá umělecká dvojka vášnivě diskutuje o hravosti a šibalství v umění nebo hřejivé síle výtvarných metafor. O návratu k primitivnějším formám vyjádření, k takzvaným kořenům lidské představivosti, kam je třeba naplánovat společnou expedici. Ti dva si zkrátka mají stále o čem povídat. Třeba o květinách, o tom světě, který je dvojznačný, a zároveň tak trochu sám pro sebe. O smutku a křehkosti lidského života. O lhostejnosti k ambici malířsky vyjádřit fyzický rozměr čehokoliv živého. Anebo o kráse. 
Krása je, pane kolego, past v podobě té nejkratší slepé uličky. Největší záhada všech dob, nemyslíte? Mlčíte. Dochází vám slova. Ano, přiznávám, tedy kromě těch, které neznamenají vůbec nic. A víte, že děláte vlastně dobře. Vy se na rozdíl ode mne uměním živíte, takže byste tohle slovo neměl vůbec před ostatními používat. Ano, máte pravdu, a použil jsem jej opravdu pouze jednou, když jsem se chystal podrobit tvrdé kritice jednoho nešťastníka. Neříkejte? Ale jistě. To slovo totiž odzbrojí každého. Je jako vláčný játrový knedlíček, který nadobro uvízne v krku, když chceme popsat jeho chuť.  Ach tak, pokud jsem to správně pochopil, máme se tedy zmocnit nějaké stravitelnější jistoty, nějaké té hybné síly, že? Jedině majestátu smrtelnosti, pane kolego. 

A to je důvod k menší oslavě.

Kurátor Michal Pěchouček